Zapomenutí - VERNISÁŽ

Vernisáž výstavy fotografií Martina Zieglera

Záštitu nad expozicí převzala sochařka a umělecká medailérka, bývalá radní pro oblast kultury a památkové péče Karlovarského kraje Olga Haláková.

Ačkoliv je hornická krajina Krušnohoří součástí světového dědictví UNESCO, v oficiálním seznamu Národního památkového ústavu se žádné hřbitovy v české části Krušných hor nenacházejí. Z toho vyplývá nedostatek specializovaných grantů a dotačních titulů zaměřených přímo na obnovu horských historických hřbitovů a funerálního umění. První vlaštovkou bylo schválení jednorázové dotace na obnovu sudetských hrobů z února 2025. I přes tento fakt obecní rozpočty zůstávají napjaté, k opravám historických hrobů se často přistupuje až po samovolné destrukci, nikoli jako k pravidelné a preventivní péči.

Po druhé světové válce bylo z pohraničí, včetně Krušnohoří, vysídleno přes 2 miliony sudetských Němců. Mnohé rodiny, které o hroby pečovaly, tak zmizely v zapomnění. Nová státní správa považovala německé či židovské náhrobky za nežádoucí relikt minulosti. Řada květinových lůžek i ozdobných obelisků byla odstraněna, hřbitovní ohradní zdi demontovány a kamenné desky použity jako podsyp cesty či stavební štěrk pro budování infrastruktury a základů. Tato praxe se v mnoha horských vsích udržela až do 70. let, kdy se soustředila pozornost na rekultivaci krajiny po těžbě, nikoli na památkovou obnovu.

V 50. a 60. letech byly hřbitovy a přilehlé kostely spravovány dle centrálních plánů bez možnosti lokální intervence. Odborní konzervátoři byli nedostatkoví, opravy často prováděli stavební dělníci bez patřičné kvalifikace. Výsledkem byla nejednotná kvalita zásahů, jejichž následky se často ukázaly až po několika letech v podobě prasklin,  nesoudržných spár a erozí, nikoli jako plánovaná obnova historických struktur.

Mimo výše uvedeného se staly Krušné hory v 70.–80. letech epicentrem „černého trojúhelníku“. Silné imise se podepsaly na kamenných náhrobcích, narušené vápencové a pískovcové plochy rychle zarůstaly mechy, praskaly případně se drolily, což zvyšovalo náklady a technickou náročnost obnovy.

Řada hrobů z přelomu 19. a 20. století není uvedena v obecních či farních inventářích, chybí přesné záznamy o materiálech a technologiích tehdejší výroby náhrobků. To komplikuje výběr metod restaurace (chemická nebo mechanická konzervace kamene, repozice křížů apod.), a tak mnohé opravy probíhají bez návaznosti na původní řemeslné postupy.

Každý zásah na hrobech považovaných za kulturní památku podléhá v současnosti schválení podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, jehož postupy (závazná stanoviska, vyhlášení ochranných pásem, odborné posudky) mohou trvat měsíce až roky a odrazují obce od rychlých sanací či konzervací náhrobků. Lokální municipality, které hřbitovy obvykle spravují, tak často narážejí na dlouhé lhůty pro vydání rozhodnutí i na omezené fiskální možnosti, případně o obnovu těchto míst nejeví prakticky žádný zájem.

Kombinace demografického vakua, necitlivého přístupu k přírodě a kulturnímu bohatství, průmyslového znečištění a centralizované správy vedla k tomu, že po roce 1945 mnoho historických pomníků zcela zmizelo či bylo nenávratně poškozeno. Snímky této expozice budiž smutným mementem o vztahu člověka ke krušnohorské krajině, předkům a jejich projevům kulturnosti.

Martin Ziegler je dokumentární fotograf narozen roku 1991 v Ostrově. Ve své tvorbě se zabývá historicko-kulturními determinanty Krušných hor, hmotou rámující veřejný prostor a jejím rozpadem jakožto svědectvím o vlivu lidské činnosti na krajinný ráz a jeho transformaci.

Snímky poukazuje na důsledky ztráty kulturní identity, změny sociální struktury obyvatelstva, depopulace, těžebního průmyslu a soudobou podobu Krušnohoří ve své složitosti. Usiluje o příspěvek k vytvoření plastického obrazu a uchování vizuálního dědictví vedoucí k hlubšímu porozumění tomuto opomíjenému regionu. 

Zieglerova práce se vyznačuje sugestivně-observační metodou, pečlivou kompozicí, lyrickou bohatostí, citlivým přístupem k tématům bez vnější intervence, mapuje jizvy v krajině a duších místních obyvatel, destrukci, naději, vykořenění a osamocení jako sociálně-kulturní fenomén.